Milovaní farníci, drazí čtenáři!
V prvních dnech měsíce listopad směřují naše kroky na hřbitov, ke hrobům našich drahých zemřelých. Doléhá na nás atmosféra podzimu, ale také si více než jindy uvědomujeme skutečnost, že nikdo z nás tady na zemi nebudeme navěky a každého z nás čeká okamžik umírání a smrti. Jediné, co nevíme, kdy nastane tento moment, našeho přechodu z časnosti do věčnosti.
V jedné písní se zpívá, že kdo byl jednou milovaný, ten bude i spasený. Jinými slovy nám text písně dává tušit důvod, pro který jsme my lidé byli stvořeni. Je pravdou, že ne každý člověk na této zemi měl možnost zažít krásu, mít rodinu, zázemí. Život a jeho okolnosti častokrát bývají jiné, než o čem sníme, po čem toužíme, co si přejeme. Znalost okolností nám dovoluje neodsoudit a nehledět kriticky na život druhých lidí, kteří snad žili jinak, než žádala předepsaná norma, šablona, naše představa, kterou jsme my za normu přijali.
Normu určuje Bůh, nikoliv my. Za roh vidí Bůh a ne my a pokud hledáme nějaké poselství této chvíle, okamžiku smrti, je to otázka pro ná :
Jsme šťastni na této zemi?
Je pro nás život místem, kde se cítíme dobř ?
Anebo vnímáme už jen to, co nemáme a co bychom mít chtěli?
Vážím si a děkuji za to, co jsi mi Bože dal???
V pohádce Anděl páně říká Bůh Petronelovi :“ Je obtížné žít na zemi s čistým štítem..“
.. a to není jen poselstvím pohádky, to je pravda, před kterou každý z nás stojí.
Není důležité plnit očekávání lidí.
Důležité je nezahodit to, co nám bylo do rukou vloženo, někomu více, někomu méně.
Každému však tolik, aby mohl po sobě zanechat kus lásky a kus dobra.
Nezapomeňme ke květům a svícím položit i tichou modlitbu za ty, kteří nás předešli do věčnosti a spí spánkem pokoje.
S úctou a požehnáním
Siard Dušan Sklenka, O. Praem.
