Milovaní čtenáři, drazí farníci!

Květnou nedělí vrcholí postní doba a křesťané začínají slavit nejvýznamnější události Ježíšova života i své víry. Ačkoliv květy připomínají něco hezkého, je to neděle nejen o radosti, ale i o smutku. Nelze opomenout velký kontrast těchto dvou skutečností objevujících se při liturgii. Radost i smutek provázejí život každého člověka. Staří lidé by o tom určitě mohli dlouho vyprávět. Své o tom věděl také sám Boží Syn, Ježíš Kristus, když se stal člověkem a vstoupil do světa, kde se v různých formách objevuje zlo a zanechává své škodlivé stopy.

Pár dní před svým umučením přijel na oslátku do Jeruzaléma. Lidé mu v naději, že je to Mesiáš, házeli pod nohy své pláště a palmové ratolesti. Kdo by tehdy řekl, že už v pátek se tento Ježíš octne před davem, který si bude žádat jeho potupnou smrt?  Palmové ratolesti se proměnily v trny, vzácné přikrývky a pláště, které mu házeli na cestu se změnily ve vojenské pláště vojáků, kteří ho odvedli na Golgotu a z jásavého pokřiku „Hosana“ se stalo hrozivé „Ukřižuj ho!“

Kde se stala chyba? Člověk si vytvořil svou vlastní představu o Bohu a o spáse, a ta představa neměla nic společného s tím, co hlásal sám Boží Syn. On nepřišel osvobodit Židy od útlaku Římanů, ani nepřišel obnovit izraelské království. Přišel vyřešit mnohem větší problém, a to je hřích. Ten je kořenem veškerého zla, které se ve světě nachází, je problémem každého člověka. Zkuste však někoho (taktně a s láskou) upozornit na jeho chybu nebo pád. Jsem si jistý, že u mnohých lidí vzbudíte značnou nevoli. Přiznat si chybu je „těžký oříšek.“ Z lásky se za okamžik může stát nenávist. Oheň na střeše. Přesně jako u Ježíše, který nechtěl nic jiného, než člověku říci, co má dělat a nedělat, aby žil šťastněji.

V postní době mezi křesťany zaznívá často konstatování, že každý, kdo hřeší, ukřižoval Ježíše. Člověk dnešní doby si však může položit otázku: Jak jsem ho ukřižoval? Co mám společného s nějakým Kristem, který zemřel před více než 2000 lety. Ukřižovali ho přece ti, co tehdy žili!

Ukřižováním se stává druhý člověk absolutně nehybným. Ježíš se na kříži nemohl ani hnout, jeho ruce, o kterých čteme, které hladily a uzdravovaly, se nemohly vůbec hýbat. Jeho nohy, díky kterým navštěvoval nemocné a trpící, nemohly udělat ani krok. Člověk tímto gestem řekl Ježíšovi, tedy Božímu Synu, že ho vůbec, ale vůbec nepotřebuje, že nepotřebuje jeho lásku. Vystačí si sám. Člověk v Ježíšovi ukřižoval Boha. Vyřadil ho ze svého života. Udělal to samé, co Adam s Evou v ráji. Bůh jim řekl, aby nejedli ze stromu, protože zemřou a ublíží si. Řekl jim to tak, jako maminka řekne dítěti, aby se nedotýkalo horké plotýnky, protože se popálí. Nemá přece ruce z kamene! Není stvořeno k tomu, aby bylo odolné vůči ohni! Adam s Evou si však řekli že návod na život, který dává Bůh, respektovat nebudou. Rozhodli se, že oni samy se stanou bohy jeden pro druhého, oni budou rozhodovat, co je dobré a co je zlé. Historie však ukázala, že když o tom rozhoduje člověk, tak z toho jde jenom hrůza.

Hřích není nic jiného než to, že Boha nebereme vážně, umlčíme ho. Bůh nám dává jasná pravidla, mluví s námi, poslal k nám svého Syna, který za nás dokonce položil svůj život. Pokaždé, když to co nám zanechal ignorujeme a nenecháme Boha do našeho života mluvit, potom je to to samé, jako bychom ho přibíjeli na kříž.

Ježíš se přibít nechal, ne proto že by se nemohl vysvobodit, ale proto, aby nám ukázal, jak dokážeme Boha nenávidět a naopak, jak Bůh miluje nás. Dal nám svého Syna a na nenávist odpověděl láskou!

Požehnaný čas Velikonoc Vám všem přeje s úctou Váš

Siard Dušan Sklenka, O. Praem

Kategorie: Aktuality

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.