Milí čtenáři, drazí farníci!

SOUDÍM, SOUDÍŠ, SOUDÍME…

Ve sv. Písmu, konkrétně v listě sv. apoštola Pavla  Římanům, se píše:

„Chceš-li někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli.

Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe, vždyť sám děláš to, co soudíš! (Řím. 2, 1 ).

I my, když budeme poukazovat na hříchy druhých, měli bychom si být vědomi, svých vlastních.

Víte, co se říká vždy, když ukazuješ prstem na chyby druhého? Tvoje tři prsty ukážou na tvoje vlastní chyby.

Je zde však problém. Je možné něco posoudit či usoudit?

Určitě ano, protože jinak by byly hříchem i známky v indexu, oponentské posudky, či osobní hodnocení.

Kde je tedy hranice hříchu v posuzování?

Tam, kde se soudí bez potřebného poznání.

A tato hranice začíná u lidského srdce. O něm totiž může bez zaváhání hovořit jen Bůh, nikoliv člověk.

Jenže jsou případy, kdy se musíme vyjádřit i o nitru člověka.

Jak to učinit?

Duchovní autor, Pavel Florentský, doporučuje tento postup:

Zevnějšek posuzujte podle toho, co vidíte.

Do nitra člověka však nikdy vidět nebudeme, proto mu musíme důvěřovat.

Když člověk uvidí, že pro něj chceme skutečně dobro, sám se nám otevře a odhalí svoje nitro.

K tomu, abychom správně pochopili lidské srdce a jeho nitro, jsou zapotřebí dva klíče. Láska a důvěra k člověku.

Bez těchto klíčů se budeme navzájem klamat.

A tak před námi stojí otázka…Opravdu jsme se dostávali do „životů“ a modelů chování lidí podle těchto klíčů?

Přeji sobě, i nám všem, abychom nevynášely rozsudky a hodnocení lidí kolem nás pod návalem hněvu, vlivem emocí a „zaručeně ověřených“ zpráv, které se k nám donesly.

Kdosi moudrý řekl, že až když si obuješ boty toho, koho soudíš, pomlouváš a máš recept na jeho život, až potom pochopíš příběh

a důvody toho, o kom si myslíš, že si zaslouží palbu kritiky a tvrdého soudu, bez milosrdenství a lásky.

S úctou

Dr. Siard Dušan Sklenka, O. Praem.

Kategorie: Aktuality

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.