Milovaní čtenáři, drazí farníci!
Měsíc říjen je časem úcty ke starším.
Každý z nás nosíme ve svém životním příběhu poselství a jednoho dne po nás
zůstane, jako naše stopa a přínos, kterým jsme obohatili svět kolem nás.
Staří lidé jsou tak pro nás zdrojem inspirace, zkušenosti, ale i výzvou, abychom
nikdy nezapomněli, že každý z nás od okamžiku narození stárneme a jednoho dne
nás opustí síly a budeme odkázáni na pomoc nejbližších.
Toto je vlastně neměnný chod dějin lidského života.
V knize Bruna Ferrera „Papuče pod postelí“, nacházíme příběh, s názvem
„Pohled“.
„Nikdy nezapomenu na návštěvu v jednom domově, kde žili staří rodiče.
Jejich děti, je tam přivezli a víc se nevrátili.
Měli tam všechno. Pěkný nábytek, zařízení, dobré jídlo, ale oba upírali svůj pohled
na dveře. A nikdo se neusmíval.
Obrátil jsem se na sestru s otázkou:“ Co je to s nimi?“ Vždyť těmto lidem nic
nechybí, proč se neusmívají a stále jen hledí na dveře?
Sestra odpověděla:“ Je to stále stejné.“ Čekají a doufají, že je přijdou děti
navštívit. Trpí, protože mají pocit, že na ně zapomněli. Potřebují lásku.
Příběh nám nabízí otázku, kolik času si najdeme na své staré rodiče, lidi
opuštěné, odkázané na naši pomoc, čas, gesto lásky, vyslyšení, úsměv, objetí?
Přeji nám všem, abychom vždy našli čas pro lidi staré a nemocné.
Abychom mladou generaci naučili lásce k těmto lidem.
Každý z nás, dříve či později, bude sám a opuštěný, odkázaný na projev lásky,
zájmu a soucitu od někoho, kdo si najde čas otevřít dveře, na které budeme
hledět v naději, že stojíme někomu za to, aby je otevřel.
S úctou Váš
Siard Dušan Sklenka, O. Praem.
0 komentářů