Milovaní čtenáři, drazí farníci!
Květen je měsíc, kdy se probouzí příroda, obléká se do jásavých barev, a kromě pestrosti nového života, je věnovaný ženě – matce. Matka je nositelkou života.
Z jejího pohledu, dotyku a hlasu, by mělo dítě cítit, že je v pořádku a v bezpečí. Matka je někým, na koho se těšíme, protože je utěšitelkou, která přijímá a miluje bez podmínek. Matka je projevem lásky, která se dává bez ohledu na okolnosti. Zapomíná na sebe, aby se z jejího života i nadále rodil, rostl a formoval nový život. Po okamžiku narození se stává bezvýhradně tou, která vydává samu sebe jako zdroj potravy, ochrany a závislosti, a na kterou je každé dítě odkázané. Matka je obrazem milující bytosti, která vždy, a za všech okolností, bude čekat na svoje dítě. V knize od autora Bruna Ferrera máme možnost číst příběh s názvem Otevřené dveře, který vypráví následující:
„Dívku, která žila ve skotském Glasgowu, přestalo bavit omezující spolužití s rodiči. To se dnešním mladým lidem stává často. Tato dívka odmítala i náboženská pravidla své rodiny a jednoho dne se rozhodla a řekla:“ Nechci vašeho Boha, už to nevydržím. Odcházím!“ A tak odešla z domu, odhodlaná dobýt svět.
Brzy však zažila zklamání, protože si neuměla najít práci. A tak se začala toulat ulicemi města a prodávat svoje tělo jako prostitutka. Uběhly roky, její otec zemřel, matka zestárla a dcera se propadala čím dál víc do svého bezvýchodného životního stylu Matka, během těchto let, o dceři nevěděla.
Protože ale tušila, kde pravděpodobně může její dcera přebývat, vydala se jí hledat do nejbídnějších čtvrtí města. Navštívila všechna krizová centra a ptala se, zda tam může vyvěsit fotografii. Byla na ní ona – usmívající se žena s šedivými vlasy. Pod fotografií byl vzkaz psaný rukou:“ Stále tě miluji, vrať se domů!“ Uběhlo několik měsíců a nic se nedělo.
Až jednou do krizového centra přišla žena, aby požádala o něco k jídlu. A jak tam seděla a roztržitě sledovala mši svatou, zabloudila pohledem na nástěnku s oznámeními. V tom zahlédla fotografii a pomyslela si:“Vždyť, to je moje matka!“. Nepočkala na konec mše, vstala a šla se podívat na fotografii zblízka. Skutečně na ní byla její matka. Uviděla i nápis “Stále tě miluji, vrať se domů!“ Tiše tam stála, oči zalité slzami. Bylo to příliš pěkné, než aby to byla pravda.
Čas už pokročil a rychle se setmělo. Ta zpráva ji ale tak dojala, že se hned vydala na cestu domů. Když dorazila do cíle, bylo časné ráno. Měla obavy a plaše popošla k domu. Nevěděla, co má vlastně dělat, ale jen, co zaklepala, dveře se otevřely. Pomyslela si, že jsou v domě zloději. Ve strachu o matku, utekla do ložnice, kde ji našla spokojeně spát. Vzbudila ji tedy se slovy:“To jsem já! To jsem já! Vrátila jsem se!“ Matka nemohla uvěřit svým očím. Utřela jí slzy a objala ji. Dcera jí řekla:“Tak jsem se bála, dveře byly otevřené, myslela jsem, že se sem vloupali zloději. Matka ji však laskavě odpověděla:“ Ne, srdéčko. Od té doby, co jsi odešla, jsem dveře nikdy nezavřela.“
A tak, milé maminky, dovolte mi svěřit Vaše životy do rukou naší nebeské Matky Marie. Nechť Vám vyprosí Boží ochranu. Nechť každé jídlo Vámi uvařené, každé prádlo, Vámi vyprané, každá košile Vámi vyžehlená a každá slza uroněná, se stanou Vaší motlitbou za Vaše děti.
Díky, že máte tak krátkodobou paměť… na chyby nás dětí, a nekonečnou lásku, která je pro nás vždy důvodem se k Vám vracet a cítit se doma.
S úctou Váš
P. Siard Dušan Sklenka
0 komentářů