K tomuto významnému životnímu jubileu mu jménem všech diecézanů upřímně gratulujeme.

Zároveň děkujeme Otci biskupovi za zajímavý rozhovor, který poskytl našemu diecéznímu časopisu Setkání:

„Amare et servire Domino“

Otče biskupe, 60 let to je věk, kdy mnozí začínají přemýšlet o odchodu do důchodu. U biskupů dosažení tohoto věku znamená plné nasazení v biskupské službě. Plné nasazení je však také otázka víry…

Ano, biskupové obyčejně odcházejí na odpočinek v 75 letech a já jsem ve službě rovných šest let. Dá-li Bůh, tak hlavní část služby mám teprve před sebou. Nyní však mohu říci, že právě dosažený věk mi pomáhá v tom, abych se do těch příštích let díval s vědomím, že zdaleka ne všechno je v mých silách, ale naopak, že všechno je v rukou Božích. To není utíkání z boje, ani žádná rezignace na realitu všedních dnů, nýbrž přijetí té reality, která přesahuje náš čas a náš prostor.

O kněžské službě jste začal vážně uvažovat po návratu z vojny v roce 1982. Můžete popsat, kde a jak jste pocítil povolání ke kněžství?

Už v roce 1983 jsem chtěl emigrovat. Tehdy jsem si kvůli tomu koupil zájezd do francouzských Alp s tím, že zůstanu ve Švýcarsku. Ale právě v Alpách jsem zakusil hluboký prožitek ze setkání s Bohem a poněkud paradoxně, v srdci jsem pocítil silné volání, abych se vrátil zpět do vlasti. V té době jsem nevěděl přesně, co všechno ten vnitřní hlas znamená. Až v mé rodné farnosti při setkání s knězem jsem dostal odpověď – a to takovou, že mě Bůh možná volá ke kněžské službě. Tak začala moje cesta ke kněžství.

A nutno podotknout, že tato cesta začala v době nepřátelského postoje státu vůči církvi a byla poněkud trnitá. Co pro Vás bylo nejtěžší?

Nejtěžším krokem bylo získání maturity, čímž nemyslím maturitu jako takovou.  Na denní studium mě nepřijali a tak jsem navštěvoval střední večerní školu. Hned po maturitě, v roce 1986, jsem požádal o vstup do semináře v Litoměřicích, ale ani tam mě nevzali, stejně tak jako ani po dvou dalších pokusech. To byl také důvod, proč jsem se v roce 1988 rozhodl k emigraci. Bylo to období vnitřních bojů, mnoha pochybností a hledání autentické Boží vůle. Teprve úspěšná emigrace a přijetí na Teologickou fakultu v Římě mi bylo jasnou odpovědí, že Bůh chce, abych se stal knězem.

Kdo nebo co Vás v té době nejvíce posilovalo?

Zásadní pro mě byl příklad a vzor kněze z naší farnosti, P. Aloise Perničky. On to byl, kdo mi umožnil nahlédnout tajemství kněžského života a svým přátelským přístupem mi zároveň ukázal jeho bohatost a hloubku. P. Pernička ve mě probudil touhu přemýšlet o věcech duchovních a kněžských, a jeho vpravdě příkladný kněžský život byl v tu chvíli pro mě nejen inspirací, ale také posilou.

Na základě čeho jste se definitivně rozhodl k emigraci?

Jak jsem již zmínil, po trojím zamítnutí mé žádosti o vstup do litoměřického semináře, kdy mi bylo již 27 let, nabyl jsem pevného přesvědčení, že musím s větší rozhodností začít hledat nové cesty a možnosti, jak kněžství dosáhnout. Vzpomínám si, jak můj otec měl určité pochybnosti o tom, zda je opravdu Boží vůle, abych se stal knězem. Vždyť také trojí nepřijetí do semináře se – podle něj – mohlo jevit jako Boží vůle. Bylo na čase, abych se rozhodl a začal zvažovat i případnou cestu manželství, neboť i ta je posvěcená Kristem Pánem, jak mi můj otec připomínal. Cítil jsem, že je důležité udělat rozhodný krok, a tak jsem zvolil emigraci, což se nakonec ukázalo jako úžasná životní zkušenost a kdo to neprožil, těžko pochopí. Jedná se v takovém případě o skutečně existenciální zkušenost. To není o tom, že člověk studuje v cizině, není to ani o tom, že člověk poznává nové věci. To všechno je možné i pro mnoho mladých v současné době. Emigrací se jistě vstoupí do úplně nového a neznámého světa, ale nejprve a především, je to o životně mimořádné zkušenosti opuštění, přičemž člověk netuší, zdali to bude trvat jen pár let nebo celý život. Opuštění rodné země, opuštění vlastní rodiny, příbuzných i přátel…  Rozhodnout se pro emigraci je především o této zkušenosti opuštění všeho.

Kdo všechno o emigraci věděl?

Nevěděl o tom nikdo z blízkých, krom mého faráře P. Aloise.

Měl jste v Římě dohodnuté nějaké kontakty, příslib na zajištění životních potřeb – nebo jste šel zcela bez přípravy s plnou důvěrou v Boha?

Byť to bylo samo o sobě riskantní, poslal jsem do Říma, Mons. Karlu Vránovi, který byl v té době rektorem Papežské koleje Nepomucenum, písemnou žádost o přijetí. První dva dopisy mu nedorazily a teprve po třetím dopise mi rektor oznámil, že je ochoten přijmout mě ke studiu. Nevěděl jsem, jak to všechno bude probíhat, ale jak jsem již zmínil, nechyběla mi živá a silná touhu stát se knězem a byl jsem ochoten pro to udělat cokoliv.

Byl jste pak v kontaktu s rodinou?

Psali jsme si a telefonovali, ale osobně jsme se mohli setkat až po sametové revoluci.

Jak jste vnímal sametovou revoluci v Římě?

Vzpomínám, jak to pro všechny v Nepomucenu bylo povzbuzující a nadějné, neboť všem, mladším i těm starším, bylo zřejmé, že se uskutečňuje dávný sen o svobodě, která právě vstupovala do naší země, jako důsledek svatořečení Anežky Přemyslovny. Konečně se otevřela cesta k návratu do vlasti, i když někteří s tím už ani nepočítali.

Dlouhou dobu jste působil jako farář ve Veselí nad Lužnicí – jak na tu dobu vzpomínáte? Za Vašeho působení byl opraven kostel i farní areál a získal jste dokonce i Cenu města Veselí nad Lužnicí…

Vzpomínám na tu dobu velmi rád a těch skoro 20 let se mi hluboce vepsalo do srdce. Myslím, že společnými silami všech farníků se nám podařilo vytvořit úžasné dílo, jak po stránce materiální, tak i po stránce duchovní.  Tamní živé křesťanské společenství stále roste nejen v duchovním slova smyslu a v rozmanitých projevech pastoračních aktivit, ale i počtem členů. Z toho mám nejen dobrý pocit, ale i upřímnou radost.

Biskup Jiří vzkládá ruce na svého nástupce biskupa Vlastimila, což je okamžik, který patří k nejposvětnějším úkonům během liturgie biskupského svěcení (13. 6. 2015, katedrála sv. Mikuláše v Č. Budějovicích; Foto: Roman Albrecht / Člověk a víra

Když jste se stal biskupem českobudějovickým, zvolil jste si heslo: „Amare et servire Domino“ (Milovat a sloužit Bohu) – jak toto heslo chápete a naplňujete?

Přikázání lásky je naplněním celého Zákona. A jak to známe z evangelia, milovat Boha a milovat bližního je vůbec to nejdůležitější. Heslo »AMARE ET SERVIRE DOMINO« vychází tedy právě z tohoto.  Je tím vyjádřeno, že hybnou silou veškerého konání by měla být láska, a to ve vertikálním i horizontálním rozměru, tedy vůči Bohu, vůči všem lidem i vůči celému stvoření. Apoštol Pavel to vyjadřuje krásně, když říká, že kdyby člověk měl cokoli na světě, kdyby měl ty nejlepší schopnosti a vlastnosti, i kdyby konal dobré skutky, ale bez lásky, nebylo by to k ničemu (srov. 1Kor 12, 1-3). Pravou službou Bohu je v tomto smyslu právě láska. Touto láskou tedy chci naplňovat i biskupskou službu, a tak sloužit Pánu. Skrze lásku a také i láskou prodchnout všechno konání, láskou naplňovat všechny činy. I když je to pochopitelně velký závazek, o jehož naplňování se musím znovu a stále snažit s každým novým dnem, rozhodně se toho nevzdávám a chci i nadále pokračovat touto cestou.

Která z osobností v českobudějovické diecézi je Vaším vzorem?

Je to určitě sv. Jan Nepomuk Neumann, který odešel do cizí země, aby tam sloužil Bohu a bližním. Tím je mi tento světec a prachatický rodák velmi blízký a inspirující. Skutečnost je taková, že i já jsem z brněnské diecéze vyšel, abych sloužil jinde, byť vzdálenost mezi Brnem a Budějovicemi není tak velká. Jsem ale rád, že právě v tomto krásném a malebném kraji, který dal církvi dva svaté Jany – Neumanna a Nepomuckého – mohu sloužit jako biskup, když jsem už předtím zde zapustil kořeny.

Co bylo pro Vás ve službě biskupa nejtěžší?

Po mém nástupu do funkce jsem se snažil stabilizovat diecézi v oblasti školství, charity i duchovní správy a také zlepšit každodenní chod biskupství. Prostě aby vše dobře fungovalo. Řízení diecéze řadu let komplikovala i skutečnost, že úřad biskupství byl rozptýlen na několika místech po celém městě. Přestěhování do nyní opravené rezidence nám jistě pomůže v každodenní práci.

Co považujete za Vaše hlavní poslání jako pastýře diecéze?

Pro mě je zcela zásadní péče o křesťanský rodinný život. Rodina je nejen základ, ale také i budoucnost. Vždyť máme-li dobré křesťanské rodiny, je před námi dobrá budoucnost. Koneckonců, také z rodin se rodí duchovní povolání, ženská i mužská, která jsou předpokladem toho, že se církev bude i nadále rozvíjet a přinášet plody. Druhou prioritou je pak charita, protože právě ona je jakýmsi měřítkem autenticity našeho prožívání víry, jak říká sám Ježíš: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili“ (Mt 25,40).

Jak hodnotíte období covidové pandemie – je na tom něco pozitivního?

Domnívám se, že pandemie nám odhaluje, mimo jiné, jak na tom jsme duchovně. Byli jsme vystaveni mnoha velmi těžkým zkouškám, ale mohli jsme si také uvědomit, co pro nás víra znamená a jak je třeba se stále snažit víru prohlubovat, upevňovat a nežít jen z její podstaty. Covidová pandemie sama o sobě odhalila naši lidskou křehkost a slabost. Nikdo si totiž nemůže myslet o sobě, že je pánem stvoření. To, co se stalo s námi a s naším světem v uplynulé době, bychom měli chápat jako výzvu k pochopení toho nejzákladnějšího vztahu, totiž kým je člověk a kým je Bůh.

Hned po usednutí na biskupský stolec jste zahájil několik velkých oprav církevních objektů. Které z nich mají největší význam?

Nejdůležitější byla určitě oprava bývalého dominikánského kláštera v Českých Budějovicích, kde je pohřben první převor bl. Librarius, ale je to také místo, s nímž je spojeno tzv. „Palladium města“, tedy obraz Panny Marie Budějovické, uctívaný zde po celá staletí. Pak je to rekonstrukce kostela sv. Jakuba v Prachaticích, což je zase nejen rodné město sv. Jana Nepomuka Neumanna, ale přímo místo, kde on byl pokřtěn. A do třetice, za zcela zásadní lze považovat generální opravu budovy biskupství, která po mnoha desetiletích získala novou tvář, a tím se stala důstojným místem správy naší českobudějovické diecéze.

Na co se Vaše úsilí zaměří teď?

Ve fázi začínajících prací je obnova poutního areálu v Římově, k němuž patří i tzv. pašijová cesta, která je skutečným unikátem evropského významu, byť nedoceněným v našem českém prostředí. Plánovanou obnovou celého areálu se snad podaří vrátit mu význam, který mu právem náleží. V roce 2013 byla dokončena obnova interiéru katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a již tehdy bylo zřejmé, že bude zapotřebí i obnova jejího exteriéru. Zatím se na její realizaci čeká, ale snad nebude trvat dlouho a tento první kostel diecéze, jak se říká „Matka a Hlava všech kostelů v diecézi“, zaskví se v celé své kráse.

Také jste založil Diecézně-misijní mezinárodní seminář „Redemptoris Mater“. Jak jste spokojen s jeho fungováním?

Sám za sebe mohu říci, že jsem velmi spokojen. Každý týden navštěvuji seminaristy a vnímám jejich duchovní růst. Bezpochyby je velmi pozitivní, že seminaristé mohou získávat zkušenosti přímo v naší diecézi, kde mají možnost poznávat prostředí, lidi i naše radosti a strasti. To vše jim napomáhá k tomu, aby se jednou jejich kněžská služba stala přínosem pro naši diecézi.

Církev se připravuje na dobu, kdy bude muset veškeré aktivity financovat sama. Co v této oblasti děláte nebo plánujete?

Současná situace církve v této oblasti jistě není jednoduchá, ale i my se jí snažíme řešit. Bohužel, když někdy sdělovací prostředky jednostranně prezentují jen to, co se církvi nepodaří, není to ve svém důsledku nikomu přínosem. V naší diecézi se snažíme vytvořit životaschopný ekonomický model, který by dlouhodobě umožnil zajistit důstojný život všem zaměstnancům, kněžím i laikům. Některé projekty jsou ve fázi příprav, jiné se již realizují a prozatím se zdá, že i když velmi opatrně – a podle některých možná poněkud pomalým tempem – tak přece jen jdeme správnou cestou.

Je v diecézi v současné době dostatečný počet kněží a jaké máte představy o pastoraci, pokud jich bude ubývat?

Kněží není nikdy dost na to, abychom mohli plně rozvíjet všechny aktivity, podle našich přání a potřeb. Ale i tak, při každé příležitosti děkuji Pánu Bohu za ty kněze, které máme. V předloňském roce jsme provedli fúzi mnoha farností, aby tak vznikly funkční a efektivní kmenové farnosti na větších teritoriích. Celkový počet farností se tím snížil ze 354 na 241. Do budoucna by mělo být v každém okrskovém vikariátu 5-6 kněží a jedno významnější poutní místo, které se stane jakýmsi duchovním centrem vikariátu. V celém tomto procesu reformy nejde o nic jiného, než o zjednodušení duchovní správy. Pro kněze by to mělo konkrétně znamenat méně administrativních úkonů, aby tak více času mohli věnovat tomu, kvůli čemu se stali kněžími. 

Otec biskup s nově vysvěcenými knězi J. Rothschedlem (vlevo) a M. Štruncem (vpravo) dne 5. září 2020; Foto: Petr Samec

Ukazuje se, že činnost církve se do budoucna zřejmě neobejde bez aktivní účasti laiků v její správě…

To jistě souhlasím, ale zároveň bych rád upozornil, že je třeba se vyvarovat myšlenky, jakoby byla účast laiků na životě církve jen nějak trpěná v důsledku nedostatku kněží. Církev na II. vatikánském koncilu zakusila velikou proměnu a zatím se stále učí uvádět do praxe velké výzvy koncilu. Nelze také přejít bez povšimnutí, že novodobá hnutí už mají v čele převážně laiky, kteří vedou křesťanská společenství a jsou velmi aktivní v nejrůznějších sférách křesťanského života. I nynější papež František je pro nás všechny velkým povzbuzením na cestě odvážného vykročení i našich odpovědí na výzvy současného světa, ve kterém žijeme.

Jaká podle Vás bude církev třetího tisíciletí?

Zcela jistě, církev zůstane ve své podstatě stále stejná a nezměněná. Co se ovšem do jisté míry změní, to je její vnější podoba, její tvář. Aniž si to možná uvědomujeme, právě probíhající covidová pandemie otevírá již cestu k takové vnější proměně církve. Vstupujeme do nového období, ba dokonce, do nové epochy, kdy možná počet členů církve bude nižší, zato však bude kvalitním kvasem ve společnosti. Jsem optimista a věřím, že církev bude i nadále růst a rozvíjet se. 

Jak byste chtěl, aby diecéze vypadala za 10 nebo 20 let?

Především bych si přál, aby naše diecéze pouze nepřežívala či živořila, ale aby žila naplno z víry ve Zmrtvýchvstalého Krista! S tím pochopitelně souvisí i dostatek kněží horlivých v duchovní službě, která je hlavním posláním církve. A protože jako biskup nemohu nemít starost o materiální potřeby duchovních a laických zaměstnanců v naší diecézi, přál bych si, abychom zůstali i nadále soběstační, díky plně funkčnímu ekonomickému modelu zajišťujícímu tyto základní potřeby.

Co chcete vzkázat diecézanům?

Neztrácejte naději v této době covidové pandemie! Je to tak, jak jsme si připomínali nedávno o Velikonocích: „Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků“.

Ptal se Petr Samec

Stručný životopis Otce biskupa (* 10. 5. 1961)

Pochází z Modřic u Brna a vyrůstal v prostředí křesťanské rodiny. Po složení maturity v roce 1986 se třikrát hlásil do kněžského semináře v Litoměřicích. Protože nebyl přijat, rozhodl se v roce 1988 k emigraci. Teologii vystudoval na Papežské Lateránské univerzitě v Římě. Kněžské svěcení přijal 16. 7. 1994 v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Po dosažení licenciátu na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě začal od roku 1996 vyučovat na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Zároveň působil jako kaplan v Českých Budějovicích a poté v Jindřichově Hradci. V roce 1997 se stal administrátorem ve Veselí nad Lužnicí. Roku 2008 získal doktorát na Katolické univerzitě v Ružomberku a vedle řádné pastorační činnosti se věnoval i duchovnímu doprovázení členů „Fatimského apoštolátu“ a „Neokatechumenátní cesty“. Od roku 2008 byl členem sboru konzultorů českobudějovické diecéze. V roce 2011 byl jmenován vikářem táborského vikariátu a v roce 2012 byl jmenován sídelním kanovníkem Katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Dne 19. března 2015 byl jmenován diecézním biskupem českobudějovické diecéze. Biskupské svěcení přijal 13. 6. 2015 v českobudějovické katedrále.

Kategorie: Aktuality

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.